Švýcarsko - historie
Nejstarší osídlení území Švýcarska spadá do starší doby kamenné.
K jezeru Vierwaldstättersee – (Luzernské jezero čtyř lesnatých kantonů) středního Švýcarska přišly v 1. st. př. n. l. keltské kmeny Rétů a Helvetiů.
V r. 58 př. n. l. porazily římské legie Helvéty a připojily toto území ke Galii, která byla kolonií římské říše. O 50 let později dobyly legie i východní část a to se jako kolonie Raetia stalo rovněž součástí římské říše. Římská kolonizace přinesla podobně jako v jiných zemích novou kulturu, jazyk a osídlování. Pozůstatkem spojení kultury Rétů a Románů zůstává vzácný jazyk rétorománština, ke ktrému se hlásí přibližně 1% Švýcarů.
V 6. století se území stalo součástí francké říše, šíři se zde křesťanství.
V 11. st. bylo celé dnešní Švýcarsko připojeno k římskoněmeckému císařství.
Podél břehů jezera Vierwaldstätersee vznikly kantony Uri, Schwytz a Unterwald. 1. srpna 1290 podepsali jejich představitelé společenství o vzájemné pomoci při zápase za svobodu proti Habsburkům. Dali tak podnět ke vzniku Helvetské konfederace, která se později přejmenovala na Švýcarskou zemi. V r. 1315 porazili spojenci habsburskou armádu Leopolda Rakouského. Na pozadí této bitvy u Morgartenu vznikla legenda Viléma Tella.
Postupně se ke spříseženství připojují další kantony. V r. 1332 se připojil Luzern, 1351 Curych, 1353 Bern a další dva kantony. Podle jména města a kantonu Schwyz začal tento spolek užívat jméno Švýcarsko. Curych se stal vůdčím kantonem, který svolával sněmy a vyřizoval mnohé záležitosti celého soustátí společně.
Vojenské úspěchy spojenců jen dále rostly a vedly také k tomu, že si švýcarské vojáky začali najímat i za hranicemi. Vedlo k tomu také to, že údolí s omezenými možnostmi obživy nemohla nasytit rostoucí populaci, proto se synové z rolnických rodin nechali najímat jako žoldnéři k vojsku do služeb německých, francouzských a italských šlechticů. Švýcarští žoldnéři měli tak dobrou pověst, že jich v cizích službách bývalo až 60 000. Do dnešních dnů se ve Vatikánu udržuje tradice najímání vojáků jako členů papežovy osobní gardy. Od r. 1505 střeží papeže v Římě výhradně rodilí Švýcaři. Švýcarská garda měla původně tři setniny, dnes se skládá ze 4 důstojníků, 16 poddůstojníků a 80 halapartníků. Kdo uzavře závazek na dva roky, musí mít 18 až 25 let a kromě místa, kde se narodil, musí být svobodný a katolík. Kromě toho musí být přesně 1 metr a 74 centimetry vysoký.
Na poč. 16. st. patřilo již ke společenství 13 kantonů. V tomto století významně ovlivnila Švýcarsko nastupující reformace. V r. 1536 přišel do jedné z protestantských aliancí s centrem v Ženevě Kalvín a začalo se zde rozvíjet nové revoluční náboženské hnutí, které se po něm jmenuje kalvinismus. Ve Zwigliho Curychu a Kalvínově Ženevě se kladly základy protestantské morálky a etiky, z nichž vyrůstá švýcarská píle a šetrnost, občanská kázeň i uvážlivá věcnost.
Samostatnost Švýcarska definitivně potvrdil Vestfálský mír z r. 1648. Od té doby se ve Švýcarsku prosazuje praxe neúčasti v evropských sporech.
Koncem 18. st. byla země dobyta francouzskou armádou. Byla založena Helvetská republika, nad kterou měla přísný dozor Francie. Vláda zde byla tvořena radou, senátem a padesátičlenným direktoriem, tedy podobně jako tomu bylo v Paříži. V r. 1803 Napoleon zrušil Helvetskou republiku a Spojenectví kantonů opět nabylo na síle a připojilo se k nim dalších šest kantonů. Zkušenost se vpádem cizích vojsk vyústila ve vyhlášení striktní neutrality uznané vzápětí velmocemi v r. 1815. Vídeňský kongres rovněž vměstnal Švýcarsko do dnes platných hranic.
Poslední válkou v dějinách Švýcarska byla válka vedená generálem Dufourem ze Ženevy, který zvítězil v bitvě u Sonderbundu. Byla to krátká občanská válka v r. 1847, z níž se paradoxně zrodilo moderní mírumilovné Švýcarsko. Od té doby je Švýcarsko neutrální zemí.
Ústava z r. 1848 vytvořila pevný federativní stát po vzoru Spojených států amerických. Za sídlo vlády byl zvolen Bern.
