Švýcarsko - všeobecné údaje
Švýcarské speciality
Mezi švýcarské speciality patří švýcarské bankovnictví, výroba švýcarských hodinek, výroba švýcarského sýra a švýcarská garda.
V minulosti nemohla údolí s omezenými možnostmi obživy nasytit rostoucí populaci, proto se stal běžným odchod přebytečných synů z rolnických rodin k vojsku: po skončení expanze spříseženstva v r. 1515 bitvou u Marignana rovnou do služeb francouzských, německých a italských feudálů. Švýcaři renomé statečných bojovníků opakovaně potvrdili, takže v cizích službách bývalo až 70 000 švýcarských horalů. Připomeňme, že na dvoře francouzských králů vytrvali až k hořkému konci monarchie, a že švýcarská garda v barevných stejnokrojích chrání papeže a Vatikán dodnes. Členem švýcarské gardy se může stát pouze svobodný urostlý Švýcar, který je zároveň katolíkem. Legenda praví, že kroje pro švýcarskou gardu byly navrženy samotným Michelangelem.
Když se řekne Švýcarsko, každý si určitě vybaví švýcarské hodiny. Jak se sem vlastně hodinky dostaly? Když zde hledali azyl ve druhé pol. 16. st. Hugenoti z Francie, právě díky nim se ve Švýcarsku ujalo hodinářské řemeslo. První společnosti zabývající se výrobou hodin vznikly nejdříve v Ženevě a to v 17. st. Dodnes jsou slova švýcarské hodinky a přesnost považována za synonyma. Švýcarské hodinářství údajně neovlivňuje ani vlna mobilních telefonů se zabudovanými hodinami, protože vlastnit pravé švýcarské hodinky se stalo určitým fenoménem a znakem příslušnosti k určité vrstvě.
A když se řekne sýr, představíme si jistě opět Švýcarsko. Sýr je na stole ve Švýcarsku vždy a všude, dva tři plátky k snídani, strouhaný k ochucení jídla, jako malá svačina mezi pravidelnými jídly nebo jako součást studené mísy. Sýrové fodue se stalo dokonce jakýmsi symbolem kulinářského Švýcarska. Podobný sýrovému fondue je raclette - pokrm rovněž sýrový, podávaný s bramborami vařenými ve slupce a s kyselými okurkami.
Švýcarské banky získaly pověst nejbezpečnějších peněžních ústavů jednak opatrnými investicemi, které zaručují stabilní zisky při minimálním riziku, jednak diskrétností, díky níž k nim začaly proudit peníze zbohatlíků ze všech kontinentů. Dodržování bankovního tajemství je ovšem dlouhodobým zdrojem dohadů doma i v zahraničí, mimo jiné i z důvodu, že prostý daňový únik není ve Švýcarsku považován za trestný čin. Nic na tom nezměnil ani zákon proti praní špinavých peněz schválený v roce 1990. V tak složitém systému, jakým švýcarské bankovnictví je, pochybným transakcím samozřejmě nemůže moc bránit, zvláště když existuje mnoho únikových cest v podobě nejednotných kantonálních zákonů.
